Sokol Vyšehrad

Sokol Vyšehrad. Rekonstrukce modernistické sokolovny z roku 1933. Projekt se zabývá navrácením sokolovně její původní sportovní a zároveň kulturně sociální funkci v reakci na rychlý rozvoj obou břehů Vltavy. Cílem práce je a umocnit genia loci prvorepublikového sportoviště a zároveň pomocí vnitřního provozního přeuspořádání a ocelové přístavby propojit Vyšehrad s nábřežím a vytvořit moderní sportoviště vyhovující standardům a trendům 21. století.
Historickými urbanistickými proměnami místa a spojitostí solitérního návrhu Františka Roitha se stává objekt sokolovny téměř „neviditelným“ mezi okolní vyšší zástavou a Vyšehradem. Solitér je v sevření neúctyhodného veřejného prostoru, parkoviště a křižovatky.
Návrh zahrnuje, kromě vnitřního přeuspořádaní, napojení na soubor přístaveb rozšiřující sokolovnu o další sportoviště, zázemí, hlediště a zároveň komunikační jádra a ochozy, které navazují na nový provoz uvnitř stávající stavby. Díky novému míčovému sálu a hledišti v kubické hmotě nastavené na střechu se stává z původního nenápadného objektu takřka maják rozsvěcující Rašínovo nábřeží. Svým novým výrazem láka návštěvníky do interiéru, který je důmyslné rozdělen na vsemi přístupné „špinavé“ provozy pro veřejnost a „čisté“ provozy pro sportovce tak, aby byly všechny prostory provázané ale zároveň se nekřížily. plocha parkoviště za budovou se mění v nízký zalamovaný objekt, vycházející z pravoúhlosti přilehlé moderny a je zároveň komunikující s protilehlým kubismem. V parteru se budova otevírá do ulice a láká nejen na sport, ale i posezení, občerstvení a kulturní akce. Rozšířením veřejného prostoru, sérií schodišť, výtahu, lávek, pobytových střech a cest se stává vltavská náplavka skrz sokolovnu provázanější s vyšehradským kopcem a napojuje ulici až na vrchol hradeb. Dům je tak propojen s lidmi, návštěvníci se sportovci, nábřeží s Vyšehradem a historie se současností.