Pohřebiště osamocených

Pohřebiště osamocených se nachází v samotném cípu západního výběžku České Republiky. Jedná se o trojmezí Čech, Saska a Bavorska. Je obklopeno přírodním parkem Smrčiny a metaforicky uzavřeno spletitou sítí potoků. Historicky se jednalo bývalé Sudety. Po odsunu Němců, bylo území opuštěno a stalo se územím nikoho.
Pohřebiště osamocených, vytváří rázný zásah v krajině. Určuje místo, které bylo ztraceno, znehodnoceno i zapomenuto. Nyní je znovu nalezeno, znovu objeveno, získáno a vyneseno na světlo. Jednoduché dlouhé linie a body v krajině, které můžeme spatřit již z dáli, jsou identifikačními místy, které ve své postupné návaznosti tvoří celek, sjednocený obraz. Stavba se rozprostírá po celém vrchu Kaiserhammeru.
.
Cesty nás vedou. Ticho. Ozvěna umocňuje prázdnotu.
Kaple na vrcholku Kaiserhammeru je vstupní branou. Každý kdo chce vstoupit, musí projít.
Brána pro mrtvé i živé.
.
Vcházíme s tekoucím pramenem. Zastavíme se. Nadechneme. Vzhlédneme vzhůru. Vydechneme. Projdeme.
Vycházíme a pokračujeme dál. Následujeme pramen.
.
Slyšíme pouze pomalu našlapující kroky převozníka duší, tekoucí vodu, západní vítr a utíkající čas.
Centrum, náměstí, rozptylová loučka. Zapuštěná plocha.
.
Za doprovodu pramene jsme se dostali do centra.
V úrovni očí vidíme poslední upomínku opuštěných.
Louka zapomění.
Rozloha.
Množství.
Nekonečnost. Neskutečnost.
To vše umocňuje naše pocity.
.
Před námi je rozptylová loučka. Místo posledního rozloučení. Když převozník, vystupuje na Kaiserhammer projde
vstupní branou | kaplí, započne rituál posledního rozloučení. Náměstí je druhým bodem zastavení.
.
Za každého osamoceného zatluče do země jednu dřevěnou tyč.
.
Možství osamocených bylo zásadní pro vývoj návrhu.
.
Pramen obteče rozptylovou loučku
a odtéká.
Odcházíme.
.
Schodiště je posledním výrazným bodem.
.
Scházíme dolů, nad hlavy
se nám rozprostírají koruny stromů. Za doprovodu pramene odcházíme.