Reuse(d) landscapes: proměna neviditelného přístavu v pražské Uhříněvsi

Ve své diplomové práci se zabývám tím, co to znamená mít za humny kontejnerové překladiště a možnostmi jeho soužití s okolím.

Praha sice nemá moře, ale má přístav. Přístav na suchu, ležící na železnici, 20 minut vlakem od centra, na okraji pražské Uhříněvsi, kde jsem vyrostla já i několik generací mé rodiny. Přesto jsem o jeho existenci dlouho neměla tušení. Na rozdíl od přístavů minulosti, které tvořily centra městského života, je tento totiž ukrytý za ploty, obklopený namísto moře mořem asfaltu.
Jedná se o největší kontejnerové překladiště ve střední a východní Evropě. Jak vypadá urbanismus logistiky a proč bychom o něm měli přemýšlet? Kde by podobná místa měla být, a mohla by fungovat lokálněji?

Jasným závěrem výzkumu vlivu logistiky na naší krajinu bylo, že něco se musí změnit. Pod tíhou hal mizí kilometry zemědělské půdy ročně a snahou o odsunutí všeho nepohodlného pryč z města si postupně zabetonováváme celou zemi.

Praktická část se tedy snaží na tento problém reagovat ve dvou rovinách - v té první se jedná o možnost napojení logistického areálu na lokálnější a cirkulárnější infrastrukturu městské logistiky, v rovině druhé pak o lokální integraci automatizovaného „města“ do okolí.
Diplomová páce se snaží znovu si představit “Zemi nikoho” jako Přístav a propojit skrz něj místní krajinu, průmysl a obce, které dosud fungovaly jako izolované ostrovy, v jeden ekosystému. Používám zapomenutou a zdánlivě pustou krajinu periferie jako hlavní prostředek k opětovnému spojení mnoha konfliktních světů - automatických jeřábů, okolních obydlí, průmyslového dědictví a dalších organismů přítomných v tzv. vágních terénech průmyslového území. Všechny tyto kontrasty se spolu s logistickým gigantem stávají základem nové identity místa založené na cirkulárním průmyslu a biodiverzitě.