Nové hlavní nádraží Brno

Předložená diplomová práce se zabývá dlouho diskutovanou polohou brněnského osobního vlakového nádraží a jejími změnami v rámci územního plánování. Přestože je poloha nádraží v těsné blízkosti centra velmi výhodná, současně svou neprostupností danou samotnou povahou železnice jako liniové stavby, a v konkrétní situaci i svažitostí terénu, vytvořila bariéru, která zamezila rozvoj města tímto směrem. Severozápadní část území ohraničuje násep s kolejemi, jihovýchodní část území na pravém břehu řeky Svratky protíná rosické nádraží. Území ležící v obklíčení těchto liniových staveb leželo dlouhá léta ladem, město se bránilo jakékoliv výstavbě v území z důvodu možného přeložení hlavního osobního nádraží a zjednodušení celého železničního uzlu. Při zpracování práce jsem čerpala z dat a analýz zpracovaných pro mezinárodní architektonickou soutěž na Nové hlavní nádraží Brno. Po analýzách územních plánů, navržených studií a nerealizovaných projektů za uplynulých 120 let jsem však dospěla k názoru, že samotná budova nádraží ať už v jakékoliv navrhované poloze by měla reagovat a komunikovat s okolním prostředím, návazností ulic a přilehlých veřejných prostor, tudíž že by se měla struktura města navrhovat zároveň nejen s vytyčenou polohou nádraží, ale samotnou podobou a strukturou budovy. Navržená nádražní budova sestává z lehké obloukové ocelové konstrukce zastřešující jednotlivá nástupiště. V kontrastu k lehkému zastřešení pak prostoru pod drážním tělesem dominuje těžký kazetový betonový strop, který díky vylehčení dává poodhalit skutečné mocnosti desky nesoucí vlaky. Prostor pod kolejištěm je definován širokým exteriérovým průchodem propojujícím město ze severozápadu na jihovýchod směrem k rozvíjejícím se čtvrtím. Návaznost v rámci nádraží spojující autobusové nádraží, vlakové nádraží a parkování je zajištěna v kolmém směru na tuto osu.