Pražské střechy | Iniciace pražských nástaveb

Nástavby nejsou na světě ničím novým ani neznámým. Už od počátků měst byly střechy běžnou součástí lidských příbytků, ať už jako místo pro pozorování hvězd, uctívání bohů, rozšířený obytný nebo hospodářský prostor anebo dokonce jako divadelní a kabaretní scéna. Ve své historii představovaly to nejlepší i to nejhorší, co mohla města nabídnout, někdy dokonce obojí současně.

Umožňovaly městům jednoduše se adaptovat na nové prostorové požadavky, aniž bylo nutné zabírat cennou zemědělskou půdu. Umožňují to dodnes. Představují velkou územní rezervu, obzvlášť v dobách urbanizace, která ale zůstává nevyužita. Podporují udržitelný rozvoj měst, zahuštění jejich center a v neposlední řadě ekonomiku měst. Zdůrazňují již existující architektonickou strukturu. Ze stávající zástavby nic neubírají, naopak ji obohacují o další vývojovou vrstvu. Dodávají městům životaschopnost.

Cílem projektu bylo poukázat na veškeré tyto (poněkud pozapomenuté) kvality, dále také prověřit a ukázat způsob a míru, jak je umisťovat na vybraných pražských územích s klasickou blokovou zástavbou, a sice v Holešovicích, Karlíně a na Smíchově. Na základě jejich analýzy vznikla jednoduchá regulace pro vznik nástaveb, tzv. Iniciace.

Iniciace pražských nástaveb je založena na třech hlavních principech, kterými jsou svébytnost, nadhled a potenciál. Na jejich základě vzniklo pět regulativů určujících umisťování nástaveb, obrys, výšku, ustoupení a střešní zahrady. Snahou bylo, aby jednotlivé regulativy byly obecné a určovaly pouze to nejnutnější. Vše bylo následně ověřeno na jednotlivých návrzích nástaveb a zohledněno v rámci schématu výškové regulace připravovaného Metropolitního plánu. Ačkoliv by se mohlo zdát, že vzniklé nástavby budou uniformní, zdaleka tomu tak není. Regulativy reagují v závislosti na podmínkách v území a vytvářejí proto střešní zástavbu specifickou pro každou řešenou oblast.